Po návratu z Itálie jsem byla nabytá novými zážitky a zkušenostmi. Když se odněkud vrátím, ještě nějakou dobu (a ta doba se postupně prodlužuje) mi pozitivní naladění dobíhá a drží se mě, než zase najedu do zajetých kolejí stereotypů chování a než se nechám pohltit tím, co mi nesvědčí.
Už dávno jsem slíbila Míle – Vlaštovce, že až přijde ta správná chvíle, namaluji jí obrázek. Řekla jsem si, kdy jindy. Vždyť teď jsem v krásné energii. Balím svou plátěnou tašku s barvami, plátna a vyrážím na místo, které mám moc ráda – pod dvě lípy v polích nad Dlouhou. Je příjemný podvečer, který se pomalu loučí s létem. Slunce se kloní za protější kopce a já se kochám (miluju ten pohled!!!) s rukama na plátně výhledem do krajiny a prosím, aby vzniklo něco, co bude pro Vlaštovku tím nejlepším. Pozn.: Když vidím výsledek, nevím, jestli bude František nadšený J. Žlutá je jasná volba – ona je slunce – vřelá, veselá, a když svítí, je jí také všude plno … a už se to děje … štětec krouží po papíře a vzniká zase oko … ale to není vše … ještě … „ach jo“ vidíte, jak se může boží záměr zvrtnout.
Kdokoli na tento obraz mrknul, vyslovil oněch pět písmen. Musela jsem se smířit s tím, že se můj záměr neshodl s tím vyšším.
A co tím chce obraz říci??? Nevím, to už je na Vlaštovce, jak si jej vyloží a jak s ním naloží (třeba je pro někoho dalšího). Každopádně já bych si ho dnes doma nepověsila.
