Hned na začátku pobytu se ptám Míši, jestli jsou tady na Valpise hadi. Řekl mi, že tady viděl všehovšudy dva. Mám pocit, že nějakého potkám. Celou dobu se rozhlížím a dávám pozor, kam šlapu. Není to pod rouškou strachu, spíš takové očekávání setkání se starým známým po letech, které nevíš, jak dopadne.
S Evičkou jdu malovat na místo zasvěcené matce Zemi. Pracovně - místo u studny, která pravděpodobně studní nikdy nebyla, protože je jen asi metr hluboká. Domalovávám obrázek a sedám si na dno studny. Cítím klid, tak hluboký jako u matky v bříšku. Zavírám oči a užívám si ticho. Po chvíli otvírám oči a dívám se do nebe. Najednou slyším malinkaté šustění ani ne půl metru ode mě. Otáčím hlavu doprava a mezi kameny vyjíždí had. Vykukuje tak dvacet centimetrů. Je tak blízko u mě! Ve vteřině mi projíždí hlavou, co udělám, když se poplazí ke mně. Leknutí. Do srdce! Nic. Budu držet. Tak jako ve snech, které občas mívám. Trvalo to pár vteřin - náš vzájemný pohled.
Potichoučku šeptám: „Evičko, pod tebou je had“. Evička totiž leží nahoře na zídce. Evička pomalounku otáčí hlavu, ale had zajíždí zpátky pod kámen. Neviděla ho. To byl dar!!! Obrovský dar pro mě. Myslím, když nad tím přemýšlím teď s odstupem jednoho roku a uvědomím si, co se za tu dobu událo, že to byla předzvěst mojí Cesty ke své vlastní hadí energii.
