Jdeme s Jíťou a Maruškouzpívat před karavan pod ořech. Svítí slunce, je teplo, nádhera. Po pár písničkách mě napadá, že budu při té pohodě malovat. Beru plátno, štětce a nechávám je dělat, co chtějí. Lehce krouží po plátně a mně je krásně. Sem tam ukápne slzička dojetí nad texty písní, které Jíťa nádherně interpretuje a koření je svou energií života, který právě prožívá. Jitčin zpěv a hraní přilákalo i Michala a poté i Evku. A já tvořím, vlastně ne já, ale skrze mne prochází energie na plátno.
Poprvé v životě (jak jinak– pokolikáté už tady na Valpise) si dovoluji použít černou barvu. Doteď jsem ji nepoužívala (já – tak „čistá“ – přece nepoužívám černou do obrazů). Najednou cítím, že jsem kompletní právě pro tu černou – už ji neodmítám. Přestože obrázek lahodí oku (bylo asi pět variant, kdy mohl být považován za dokončený), mám potřebu do něho dát i další barvy – třeba žlutou, která tam podle křiku mé hlavy vůbec nepatří. Cože? Ještě červenou a zelenou? To už se tam nahoře fakt zbláznili!!! Přišel testík - v podobě Jítiny otázky:
„Kajdo, muselas to tou žlutou pokazit?“
A já byla klidná a věděla jsem, že musela. Tenhle obrázek, pro mě vyjadřuje VŠECHNO. Někdo tomu říká Bůh, někdo Vesmír, někdo Pohoda … to je jedno, ale pro mě je tam Vše, jak má být.
